„Účastníci sympozia mě letos mile překvapili, udělali toho za víkend víc, než jsme čekali. První hrnky musíme odvézt do přežahu už teď a ne až koncem týdne, jak jsme plánovali,“ nešetřil včera chválou výrobní ředitel porcelánky Vladimír Feix.
Výtvarníci, mezi nimiž je letos hned šest zástupců Japonska, budou v průběhu tohoto a částečně i příštího týdne pracovat na zadaném úkolu. Tím je už tradičně vytvořit tři nové, originální tvary a tři dekory hrnků. Chybět by nemělo ani společné dílo všech zúčastněných. Výsledky sympozia si bude veřejnost moci prohlédnout na výstavě v Regionálním muzeu v Teplicích, která bude zahájena vernisáží ve čtvrtek 28. června.
Na sympoziu je letos řada nových tváří. „Naši čeští výtvarníci mají s účastí na sympoziu problémy. Rádi by přijeli, ale většina z nich kromě své tvorby pracuje nebo učí na školách a uvolnit se na dva týdny není snadné. Živit se jen uměním je v současné době velký problém,“ řekl nám generální ředitel Českého porcelánu Ing. Vladimír Feix.
Jeho slova potvrdila i Radka Linhartová z Brna. „Pracuji na volné noze a vydělat jenom na podnájem, který je u nás v Brně deset tisíc korun za jednu místnost, není nic jednoduchého,“ svěřila se. V Dubí je tradičním účastníkem a zkoušet nové tvary hrnků jí evidentně stále baví.
K pravidelným účastníkům sympozií patří i stále usměvavá Elžbieta Grosseová. Tentokrát prý přijela hlavně kvůli své kamarádce, Zerrin Ersoy z Turecka. „Jsem tu ráda, vždycky mě to tu pohltí, je tu příjemná atmosféra i zábava,“ říká paní Elžbieta s tím, že si u porcelánu odpočine od velkých sochařských děl, která jsou její doménou.
Svůj rukopis ovšem nezapře ani u hrnečků. „Když jsem tu byla před 18 lety na hrnkovém sympoziu poprvé, neměla jsem s porcelánem žádné zkušenosti. Když mi mé hrnky přivezli po výpalu, nemohla jsem je na vozíku najít, jak se „smrskly“ a všichni se mi smáli. Tak jsem je dělala pak každé sympozium větší a větší. Letos jsou už takhle velké tak bych asi měla přestat jezdit, aby už nedosáhly velikosti kýble,“ smála se když nám ukazovala své hrnky. „Mám ráda dobrý design. Dekor s ním musí být spojený, aby ho doplňoval a vycházet z tvaru. To platí stejně u sochy jako u hrnečku,“ tvrdí Elžbieta Grosseová. Sama se pravidelně účastní řady sympozií i v zahraničí a na nádherná přátelství, která při nich vznikají, nedá dopustit. „I když vnější podoba děl, která vytváříme, je u každého úplně jiná, jsme si citově blízcí, vážíme si jeden druhého a pocit souznění mezi námi se nedá ničím nahradit,“ vyznala se sympatická sochařka.