Letošní třítýdenní dovolenou v oblasti Hondurasu poznamenalo Zlatě Biedermannové šíření koronavirové pandemie. Nakonec strávila v záchranném letadle s dalšími 160 lidmi dlouhých 20 hodin, aby se konečně dostala z nečekaně prodloužené dovolené domů. Tři mezipřistání v mexickém Cancúnu, v kanadském Halifaxu a Keflavíku na Islandu. Nikde nesměli ven z letadla. Po celou dobu měli k dispozici pouze dvě toalety. Takovou dovolenou Tepličanka tedy nečekala.

Když se na to zpětně podíváte? Jak celé ty trable vnímáte?
Jako ohromnou zkušenost. Všichni jsme se dostali do krizové situace, na které se ukázaly nejen charaktery lidí, ale i pomoc naší vlády, její rychlé jednání.

Kdy jste se rozhodla, že se podíváte na dovolenou snů do Karibiku?
O Roatanu jsem uvažovala tři roky. Žije tam má kamarádka, skvělá česká novinářka, která se jednoho dne rozhodla se vším „praštit“, odstěhovat se na druhý konec světa a objevovat krásy i strasti Karibiku. Dnes Roatan představuje nejen Čechům a já jí to vlastně tiše závidím.

Když jste odlétala, hrozila už nějaká pandemie?
Odlétala jsem poslední únorový den a o Koronaviru se mluvilo a psalo. Žádné restrikce a zákazy ale ještě nebyly. Maximálně se nás na letišti ptali, zda jsme poslední tři měsíce byli či prolétali Čínou, toť vše.

V době dovolené jste nějaké tlaky tímto směrem cítila?
První týden proběhl absolutně v klidu. Sledovala jsem ale dění doma i ve světě a jako téměř každý z nás jsem cítila, že se na nás žene něco, co přinese obrovské zvraty. Nikdo z nás to ale předtím neprožil. Neuměla jsem si tedy do detailu představit, co všechno to bude obnášet.

Zlata Biedermannová

S novinařinou začínala letos 39letá Zlata Biedermannová z Teplic v lokálním periodiku. Od „pera“ následně přešla k mikrofonu a před kameru. Už několik let má ale komunikační agenturu Seen Media, která učí firmy i jednotlivce, jak se prosadit v mediích.

Kdy přišla krize?
Pro mne ve chvíli, kdy státy začaly zavírat své hranice. Byla jsem tisíce kilometrů od domova na přenádherném místě, kde nám v tu chvíli nic nehrozilo. Většina mých známých mi psala, abych tam zůstala a domů se nevracela. Já ale věděla, že domů musím. Mám tam přece rodiče, své nejbližší, skvělé zdravotnictví, jsem si jistá řečí.

Kolik vás na ostrově bylo?
Zhruba sto padesát Čechů. Roatan je nádherný, malý ostrov, kde někteří Češi žijí trvale.

Jak jste to v první fázi řešili, respektive, jak jste se dozvěděli, že se něco děje?
Jako zbytek světa jsme sledovali situaci prostřednictvím médií a také to, co se dělo v místě. Poté jsme mluvili s honorárním konzulem, který kontaktoval českou ambasádu a ministerstvo zahraničních věcí. Konzulovi jsme poslali veškeré naše údaje a on nás každý den informoval prostřednictvím mailů. Roatan uzavřel své hranice pro leteckou i lodní dopravu. Ze dne na den. V tu chvíli jsme se neměli jak dostat domů.

Můžete popsat to čekání na letadlo zpět domů?
Pokud bych se oprostila od nepříjemného psychického pocitu, kdy nevíte, co se stane, tak jsem si prodloužila dovolenou snů o týden. Na Roatanu nám nic nehrozilo. Vláda velmi rychle uzavřela hranice, aby se virus na ostrov nedostal. Místní se k nám chovali mile. Pronajímatelé apart-mánů nám vyšli maximálně vstříc. V podstatě nám pobyt zlevnili o padesát procent na den. Společně s dalšími Čechy jsme byli v každodenním kontaktu. Ještě než zavřeli velké obchody, nakoupili jsme si potraviny a vodu. Respektovali jsme zákaz vycházení, který tamní vláda vyhlásila a zdržovali se u svých apartmánů. Každodenně jsme s konzulem řešili vývoj situace. První dny jsme dostávali pouze informace o tom, že máme být v klidu, nic konkrétního, což bylo v dané situaci pochopitelné. Jakmile ale honduraská vláda nechala zavřít obchody a nastolila zákaz vycházení, vše dostalo velmi rychlý spád.

Byl s prodlouženým návratem problém ve vašem zaměstnání?
Vzhledem k tomu, že jsem majitelkou komunikační agentury, vždy si „vozím“ práci s sebou. Ne jinak tomu bylo i na dovolené na Roatanu. Pracovala jsem i tam každý den, hlavně ve chvíli, kdy se situace začala stupňovat a moji klienti potřebovali krizově komunikovat.

Jaký byl ten zpáteční let?
Po týdnu od uzavření letiště jsme odletěli repatriačním letem. Letěli jsme malým letadlem Boeing 737. Vzhledem k tomu, že tato letadla nejsou uzpůsobena na dlouhé lety, museli jsme třikrát tankovat. Poprvé jsme přistáli v mexickém Cancúnu, kde jsme tankovali a do letadla přistoupilo zhruba čtyřicet Čechů, kteří se také potřebovali dostat domů. Poté už jsme dveře letounu otevřeli až v Praze. Mezitím jsme ještě tankovali v kanadském Halifaxu a v islandském Keflavíku. Let trval dvacet hodin. Bylo to náročné, ale rozhodně ne nepříjemné. Posádka se o nás skvěle starala a piloti nás informovali naprosto o všem, co se dělo. Hluboce smekám před kompletní posádkou a všemi, kteří repatriační lety zařizovali. Honorární konzul, lidé z ambasády a z ministerstva zahraničních věcí se o své občany postarali skvěle. V neposlední řadě patří můj velký dík kamarádce Hance Albertové, která na Roatanu trvale žije a která se o nás, nejen v době největší krize, skvěle postarala. Zajistila dovoz potravin, vody, domluvila s majiteli apartmánů ubytování za „krizové“ ceny a mnoho dalších věcí. Děkuji za to!

Co přílet na letiště do Prahy, čekal vás někdo?
Nikdo a to byla jedna z věcí, ze které jsme všichni byli velmi zmateni. Kapitán nám na palubě říkal, že nás v Praze bude čekat lékařská kontrola a budeme informováni o tom, co přesně máme dělat. Přestože jsme se před odletem domů snažili vše načíst na internetu, doptat se příbuzných a přátel, informace a situace se měnily každou hodinou. Bohužel, na pražském letišti nám po příletu nikdo žádné informace neposkytl. Přiletěli jsme, prošli pasovou kontrolou a hotovo. Okamžitě jsem volala na koronalinku, ale i dáma, která se mnou hovořila, byla ze situace zmatená. Nevěděla, zda máme či nemáme jít do karantény, nebyla si jista, zda Honduras patří mezi postižené země, atd. V danou chvíli zkrátka neexistoval nikdo, kdo by nám poskytl jakoukoli relevantní informaci.

Nastoupila jste do karantény, jak jste těch 14 dní trávila?
Doma. Čekala jsem na svého partnera, který se týden po mém příletu vrátil z Indonésie. Byli jsme společně doma, pracovali a zároveň si užívali toho neuvěřitelného zklidnění, které s touto problematikou přišlo. Jakoby se život najednou zastavil. Bylo krásné, i přes okenní tabule, vnímat soudržnost lidí. To, jak si pomáhají, jak se najednou usmívají, dodržují pravidla. Tahle situace je na jednu stranu šílená, na druhou stranu v ní vidím mnoho pozitiv. Lidé se zastavili, příroda oddechuje, možná nacházíme cestu jeden ke druhému a začínáme si vážit toho, co jsme předtím neviděli. Opět si začínáme vážit učitelů, lékařů, zdravotních sester, lidí, kteří nám vyvážejí popelnice. Usmějeme se, když vysvitne slunce a my si v lese můžeme sundat roušku. Najednou si vážíme toho, že můžeme dýchat. Svobodně dýchat. To je pro mne asi ta největší „zpráva“.

Nechala jste se otestovat na koronavir?
Ne. Ihned po příletu jsem jela domů a vzhledem k tomu, že jsem neměla a nemám žádné příznaky, nebylo to dle mé lékařky ani hygienické stanice nutné. Jsem přesvědčena, že jsou stovky lidí, kteří test potřebují. Pokud jsem v pořádku a lékaři mi řeknou, že to není nutné, nebudu zabírat místo potřebným.

Poletíte ještě někdy do Karibiku?
Rozhodně! Až otevřou hranice a bude cestování bezpečné, opět s partnerem vyrazíme. Roatan je opravdu nádherný ostrov s úžasnou přírodou a lidmi a protože cestování máme rádi, sbalíme pár věcí, pracovní počítač a pojedeme.