„Vůbec jsem nevěděl, co se to děje. Když jsem pak na to postupně přicházel, rosilo se mi čelo. Jsem od života silný člověk, ale tohle bylo fakt hodně. Už nikdy asi nepůjdu na fotbal, nebudu mít pořádnou práci, jsem odkázaný pouze na berle a vozík. A to vše kvůli covidu,“ začíná vyprávět svůj příběh pan Miroslav.

Vše se odehrálo v začátcích virové nemoci. Nikdo tehdy s covidem neměl příliš velké zkušenosti. Každé zakašlání a teplota byly podezřelé. Proto ho také před dvěma lety poslali z práce domů, aby se vyležel. Jako dalších pár zaměstnanců, kteří se vzájemně nakazili. „Dělal jsem v sekci stavebního materiálu v OBI. Nakonec jsme to tam prý měli skoro všichni ze směny. Já ale dopadl asi nejhůře,“ ukazuje na protézu na levé noze.

Od obvodní lékařky tehdy dostal antibiotika. Ta ale příliš nezabírala. Teplota trvala. „A víc si nepamatuji. Až probuzení v nemocnici. Prý mi museli hasiči vyrazit dveře, protože se sousedi obávali o můj život, když jsem nevycházel ven. Vůbec nevím, jak jsem upadl a co se stalo,“ snaží se vrátit v myšlenkách muž, který žije sám v domácnosti.

Miroslava Barešová a její betlémy.
Sociální služby ji provázejí celý život, oddych žena z Bystřan hledá u betlémů

V nemocnici mu pak zpětně řekli, že se několikrát během hospitalizace „narodil“. „Museli mě prý oživovat. Nohy mi odumřely. Nakonec mi jednu vzali pod kolenem, na druhé nemám prsty. Dodnes to ani nemám vyléčené. Zhubl jsem 30 kilo. Hlavně ale žiju a to je důležité,“ snaží se chlácholit. Příliš mu to ale nejde. Slzy v očích nedokáže sympatický padesátník potlačit.

Vděčný je všem, kteří se o jeho záchranu postarali. Od sousedů v domě, přes zdravotnický personál, až po bývalé spolupracovníky a zaměstnavatele. „Nemůžu je ani vyjmenovat všechny. Takových lidí kvůli mně mělo starosti, aby mě zachránili,“ říká.

Poděkování pan Rus skromně směřuje do OBI, kde mezi zaměstnanci vznikla sbírka. Z té pak proběhla rekonstrukce bytu. „Dostal jsem od nich novou koupelnu, kuchyň, bezbariérové přístupy v bytě,“ uvádí muž, který většinu času tráví v sedě. Na křesle nebo na invalidním vozíku. Kvůli protéze se může pohybovat také o holích, ale je to hodně namáhavé. Přesto to pan Miroslav nevzdává. „Musím se hýbat. Chodím alespoň na malé procházky okolo domu. V bytě ale jezdím na vozíku,“ popisuje změnu ve svém životě. Dříve chodil na fotbal, nakupoval sousedům. Měl rád svoji práci v OBI. „Tam jsem ale po úrazu ani ještě nebyl. Nějak na to nemám odvahu. Když se tam přiblížím, svírá se mi srdce,“ líčí psychický blok po prodělané nemoci.

Ze severu Čech až k ukrajinské hranici se Slovenskem.
Úprk před válkou. Ženy mají život vtěsnaný v kufru, děti v batůžku na zádech

Byt má upravený. V knihovně situované vedle velké televize a sedací soupravy v obývacím pokoji má vyskládanou řadu románů. Právě čtení knih a brouzdání pro internetu jsou nejčastější kratochvíle, které může provozovat. Sleduje zprávy, kouká na seriály. Miluje sport. Zejména teplický fotbal. „Mám od kluků podepsaný dres na chodbě,“ ukazuje na stěnu, kde ze stínu vystupuje žluté triko s autogramy teplických fotbalistů.

Co bude dál, netuší. „Zatím jsem se s tím vším ještě ani pořádně nesrovnal. Léčím se dodnes. Dochází ke mně zdravotníci na převazy, mám toho ještě hodně,“ ukazuje na příruční stolek, na kterém by za běžných okolností byly svíčky, křížovka a šálek s kávou. Pan Miroslav tam ale má ke každodenní rutinně obvazy, desinfekce a další zdravotnické potřeby.