Některé způsoby měly i praktický efekt jako třeba zpestření vlastního genofondu únosem žen sousedního náčelníka. Otrávit mu ale studnu, to už je jen bohapustá škodolibost. Čas však tato extempore postupně zahladil do krásně kultivované, tiché nenávisti.

A tento něžný cit, který k sobě Tepličtí a Šanovští chovali, zachytil při své návštěvě v roce 1857 i Carl Reinhardt. Píše:

Obvyklý bod, kde cizincova noha spočine na teplické půdě, bylo dosud náměstí před poštou, která je zároveň hostincem. Jakmile zde ještě v dobách před železnicí dostavníky propustily své oběti, ihned se jich zmocnili domorodci nabízející ubytování a uspokojení ostatních potřeb. Kdo by chtěl v tuto chvíli vidět velmi zábavnou proměnu této nejpřátelštější pohostinnosti v neskrývané opovržení a naprostý nezájem, ať se zeptá na Šanov. Ta část domorodců, kteří vkládají do lázeňských hostů veškerou svou naději, ihned od otázky hbitě uteče, zatímco někteří tvrdohlavci líčí tak strašlivé popisy toho místa, až se o člověka neznalého poměrů pokusí mdloby. Dobře zpracovaný si pak neváhá pronajmout byt ve městě.

Šanov je Tepličákům trnem v oku. Jedná se o nebezpečného rivala a obyvatel města raději uslyší, že je Vídeň znovu v obležení Turků, než že se někdo ptá na Šanov. To, že prameny v Šanově jsou k ničemu, to je to nejjemnější, co se cizincům vypráví. Ostatně je to jen „pelech vidláků“, kde se nenachází žádné ubytování pro „lidi na úrovni“ a kde by „slušný člověk“ ostatně ani nebydlel. Klima nijak nepůsobí. Voda je špatná. Příšerně tam táhne. Je tam vlhko a vůbec jsou tam podmínky strašné. Jeden zvlášť vykutálený Tepličák mi dokonce dal na srozuměnou, že tam nejsou vzteklí psi žádnou výjimkou a ještě před nedávnem místní obyvatele ohrožoval vlk. Jak se později ukázalo, bylo to někdy kolem roku 1480. Zkrátka, neexistuje nic nehezkého, co by Tepličtí o Šanově netvrdili.

Člověk se může jen domýšlet, s jakým oněmělým zoufalstvím museli ti dobří měšťané vyslechnout zprávu o tom, že se chce pruská královna v létě 1856 ubytovat v Nových lázních. Kdo mluvil o tom, co se má přihodit, kroutil hlavou a krčil rameny. Dokonce hlavní pronajímatel ubytování podnikl nákladnou cestu do Berlína, aby toto neštěstí od města odvrátil. Tyto snahy se ale ukázaly jako beznadějné, neboť přednosti, které Šanov ve všech ohledech nabízí, příliš převažují. Ale samozřejmě – ne každý má rád čerstvý vzduch a stromy a květiny pod svými okny.

Tolik Carl Reinhardt. Čas podřezávání májek už je pryč, ale podříznout někomu větev je dodnes chápáno jako projev jisté neuctivosti. Obzvlášť když je ta větev, na které sedí, jediným zdrojem jeho obživy. Nepochybně i s tímto vědomím obětovali Tepličtí své sousedské vztahy byznysu a nadále organizovali různé pomluvné akce a vysílali nactiutrhačná poselstva k evropským dvorům.
Dlužno ale dodat, že nakonec jim nezbylo než pochopit, že proti mocnému konkurentovi nic nezmůžou a že jediná šance, jak nepřítele eliminovat, je vdát se za něj. Osud o to strašnější, že Teplice musely potupně přijmout jméno svého nastávajícího a od roku 1895 se spojené lázeňské rezorty nazývaly Teplitz-Schönau. Padesát let žili Tepličtí v této hanbě, v tom strašlivém příkoří. Až převratné události kolem války, odsunu zdejších obyvatel a další vynikající vylepšení, která přinesl nový režim, odvedly pozornost do té míry, že si nikdo z Šanovských nevšiml té drobné, nenápadné změny. Ten symbolický zbytek jejich hrdosti se vytratil do neznáma a Tepličtí navždy zvítězili.
 
Zdroj: Facebook: Léto v Teplicích