Jmenoval se Josef. Nikdo mu ale neřekl jinak než Pepíček, a to především pro jeho malou hubenou postavu. Bývalého sportovce z Teplic nepotkal v životě dobrý osud. Když po čtyřicítce ukončil svoji sportovní kariéru, propadl alkoholu. Jako neplatiče ho vyhodili z bytu, zůstal na ulici bez peněz.

„Pamatuji si ho, jak spával čelem opřený o stůl v nonstopu. Občas mu někdo koupil z lítosti pivo, moc toho nesnědl,“ vypráví muž, který Josefa znal. Kamarádi se ho snažili vrátit zpět do života, sehnali mu dokonce práci nočního hlídače. „Jenže dlouho tam nevydržel. Byl nespolehlivý. Když se opil, nešel tam,“ hrabe v paměti vzpomínky jeho kamarád.

Josef zkoušel přebývat na různých ubytovnách, ale vždy to ztroskotalo na financích, kterých příliš neměl.

Nakonec ho dohnala špatná životospráva. Před dvěma lety, krátce po padesátce, mu vyčerpané tělo vypovědělo službu. „Jednou za rok mu zapálíme na památku svíčku a připijeme si na něj. To je vše. Mohl si za to sám, chtěli jsme mu pomoci, ale neměl zájem,“ dodává muž, kterému Pepíček nakonec zůstal dlužen nemálo peněz.

LÉTO NA ZASTÁVCE

Podobných případů, kdy lidé z nějakého důvodu ztratí střechu nad hlavou a skončí v ubytovnách či v horším případě přímo na ulici, je na Teplicku celá řadu. Podle dostupných údajů Platformy pro sociální bydlení Lumos žije na ubytovnách, v azylových domech či ulici v Teplicích a nejbližším okolí skoro 800 lidí.

Do svízelné bytové situace se před dvěma lety dostala rodina z Duchcova. Protože opakovaně nezaplatil nájem, musel Fanda i se svojí matkou opustit městský byt. Léto společně přežívali na vlakové zastávce v Proboštově. Ve svých sedmatřiceti letech byl umouněný muž bez práce. „Prostě mě nikde nechtěj,“ tvrdil tehdy.

Život na zastávce se jim zpočátku líbil. Matrace, na kterých spali, každé ráno schovávali za přístřešek vlakové stanice. Lidé jim sem nosili jídlo. Když ale začal být Fanda agresivní, protože hodně pil, karta se obrátila. Už je tu netrpěli. Přechodný pelech nakonec museli opustit. Nastoupili prý do vlaku a odjeli.

Matky s malými dětmi v nouzových situacích mohou najít útočiště v azylových domech. Podle Pavla Majeráka z teplické charity je enormní zájem o pobyt především přes zimu, kdy jsou mimo hru různé objekty bez topení jako třeba chatky či maringotky. Ani v letním období ale nejsou pokoje v azylových domech prázdné. „Někdy ani nemůžeme všechny zájemkyně přijmout, nestačí nám kapacity,“ poznamenal Majerák.

Města napříč republikou zpravidla nemají kompletní přehled o lidech v bytové nouzi žijících na jejich území. V Teplicích před časem vedla poměrně podrobnou statistiku o bezdomovcích městská policie. Seznam, kde bylo jméno, místo momentálního pobytu a také příjem dotyčných lidí žijících na ulici nebo v přístřešcích v lesích, čítal okolo 50 osob.

Věděli jsme, kde se kdo zdržuje. Několik let už to ale neděláme, i s ohledem na GDPR,“ uvedl ředitel strážníků Michal Chrdle. „Nicméně víme, že třeba v Mlýnské, což je největší centrum pro tyto lidi, se jich tu pohybovaly přes zimu dvě desítky,“ dodal Chrdle.

Ne všichni z nich, ale musí žít na ulici. Podle bývalého primátora Teplic Jaroslava Kubery si řada lidí zvolila tento způsob přežívání jako svůj životní styl zcela dobrovolně. „Nechtějí žít jinak. Nemají zájem o řádné bydlení ani práci. Je to jejich volba,“ prohlásil Kubera.