Stovky lidí v ulicích v roce 1989 neprotestovaly v Teplicích jen proti režimu. Mnozí měli roušky a plynové masky a skandovali heslo: „Chceme volně dýchat!“ Demonstrace zorganizoval se svými kamarády 16letý učeň Zbyšek Jindra, přezdívaný Oněgin.

Do 17. listopadu zbýval týden. Praha v té době vůbec netušila, že se něco v Teplicích děje. „Ve dnech 11., 12. a 13. listopadu došlo v okresním městě teplického okresu k prvním demonstracím. V centru na náměstí Zdeňka Nejedlého (dnešní Benešovo náměstí),“ vzpomíná na tehdejší dobu Rudolf Bechyně.
Nejvíce lidí přišlo v pondělí 13. listopadu. Zasáhly policejní síly, aby dav vytlačily z náměstí. Demonstrující lidé se ale přesunuly k budově OV KSČ. „Tehdejší tajemník OV KSČ Antonín Váňa projevil odvahu a vyšel ven před budovu, kde delší dobu s demonstranty vedl debatu o stavu ovzduší v okrese Teplice,“ dokresluje Bechyně situaci. V dalších dnech pak paralelně s Prahou celá situace vygradovala.

V Praze toho o dění v Teplicích příliš nevěděli

O dění v Teplicích, které předcházelo bojům o svobodu, toho v Praze před 17. listopadem příliš nevěděli. Když po jedné z demonstrací v Teplicích telefonoval přímý účastník Jan Saidl do rádia Svobodná Evropa a nabízel jim krátkou zprávu o protismogových událostech v lázeňském městě na severu Čech, nechtěl tomu nikdo na druhé straně aparátu ve zpravodajském centru věřit.

Smogové inverze v roce 1989 začaly v Severočeském kraji v polovině října. Žlutošedá mlha na Teplicku a Ústecku byla občas tak hustá, že skrze ni nebylo vidět na víc než pár kroků. Páchla čpavkem, sírou a na oblečení ulpíval jemný černý popílek a prach. Koncentrace oxidů síry a množství spadlého popílku z elektráren mnohonásobně překračovaly povolené limity. Komunistické úřady lidem radily, aby raději nevětrali a příliš nevycházeli ven. Inverze trvaly nejméně do poloviny listopadu.

Na Benešově náměstí v Teplicích vzniklo pietní místo. Pamětní deska na centrální kašně popisuje, co se tehdy stalo. Lidé sem při výročí chodí zapalovat svíčky.