„Ta se objevila už v knize Tajemství sedmi ještěrek a já se rozhodla pokračovat v duchu tradičních anglických detektivek křížovek, jaké psala Agatha Christie," uvedla autorka.

Věc: Vražda. Heslo: Apokalypsa. Tak zněl anonym, kvůli kterému se Tara rozjela do severních Čech na zámek hraběte Tovačovského, aby se ujala svého druhého případu. Na zámku během maškarního bálu dochází k vraždě, která se zdá na první pohled nevysvětlitelná. Tara se poprvé ve své kariéře soukromého detektiva setkává se záhadou zamčeného pokoje. Jak mohl být dýkou probodnut někdo, kdo byl sám v místnosti? O několik hodin později umírají další lidé a Tara má plné ruce práce.

Vydává nakladatelství Moba v edici Původní česká detektivka. Cena: 239 Kč

----------------------------

Ukázka z detektivky „Naše heslo Apokalypsa" od Veroniky Černucké:

Vyskočil byl malý obrýlený mužíček, který měl nadváhu a možná i víc vrásek než je v jeho věku běžné. Ačkoliv jsme stály u něj v kanceláři, nevšímal si nás. Pluhařová znovu povzbudivě zdvihla palec a pak odkráčela. Vrchní inspektor se jednou rukou drbal ve zbytcích vlasů na temeni a ve druhé křečovitě svíral příručku Počítač - můj přítel. Jazyk mu čouhal z úst a přitom rezignovaně mumlal: „Word a Excel? To nemůžu nikdy zvládnout."

Když jsem hodně hlasitě zakašlala, vzhlédl a rozzářil se jako sluníčko. Upřel na mě očka, přejel mě pohledem, souhlasně kývl a potom mi rukou ukázal, kam se mám posadit.

„Taro, díkybohu, že jste dorazila. Musíte mi pomoct!"

A koukal na mě prosebně jako pejsek. Pomoct s čím? S tím jeho článkem? Že by už byl tak daleko, že začal házet své hluboké myšlenky na papír? To těžko. Nebo mu mám pomoct zapnout počítač?

Vyskočil se na svůj věk a váhu překvapivě svižně vymrštil z koženého křesla, popadl ze stolu nějaké lejstro a běžel ke mně.

„Nebudete věřit, co se mi stalo. Tohle mi přišlo včera na moji soukromou adresu. Bylo to doporučeně, ale už jsme zjistili, že odesílatel si vymyslel jméno i bydliště. V obálce bylo dvě stě tisíc korun. Chápete? Někdo jen tak pošle dvě stě tisíc korun!"

„Smím se podívat na ten dopis?" zeptala jsem se a lačně po papíru chňapla.

„Samozřejmě. Na obálce ani na dopise nebyly žádné otisky, natož stopy DNA. Obálku ani známku pisatel neolízl a nejspíš měl celou dobu rukavice," informoval mě Vyskočil ochotně.

Vzala jsem do ruky poměrně tvrdý arch papíru, na který kdosi nalepil písmena vystřižená z novin. Takovýhle anonym vidím poprvé v životě, to mi tedy věřte. Kdo dneska posílá anonymy z nalepených písmenek? Ačkoliv na druhou stranu je pravda, že kdyby pisatel poslal Vyskočilovi email, jeho snaha by se minula účinkem. Navíc by k emailu nemohl přiložit peníze. Proč ale vzkaz nenapsal na psacím stroji nebo nevytiskl z počítače? Nebo si z Vyskočila někdo prachobyčejně vystřelil?

„Jsou ty peníze pravé?" zeptala jsem se opatrně.

Přikývl na souhlas. „Doufal jsem, že ne. Jenomže jsem se mýlil a musím to brát vážně."

Ani se nedivím, že to říkal tak zklamaně. Na papíře totiž stálo:

Okamžitě pošlete nejlepšího detektiva inkognito na zámek hraběte Tovačovského! Naléhavé!!! Věc: VRAŽDA. Naše heslo: APOKALYPSA

Nebýt těch peněz, myslela bych si, že to poslal inspektor Myška. Kde by ale ten splašil dvě stě tisíc? A proč by je obětoval za to, že Vyskočil a já pojedeme na nějaký zámek, o kterém jsem v životě neslyšela? Leda … leda by nás tam Myška hodlal oba vyhodit do povětří.

„Vůbec netuším, komu peníze vrátit. Víte, že jako policista si ty peníze nesmím nechat. O žádné vraždě v souvislosti s Petrem Tovačovským nám není nic známo. Už od rána ho prověřujeme, a pořád nic. Jediné, co můžu udělat je, že ty peníze dám, Taro, vám a vy se tam rozjedete. A musíte tam jet tajně, když na tom pisatel trvá. Tady to ví jen má sekretářka a Karásek a ti budou mlčet."

„Vy nepojedete?" položila jsem řečnickou otázku, protože odpověď jsem znala dopředu.

„Karásek mě nepustí a všechnu dovolenou jsem vyčerpal. Byli jsme s vnoučaty v Chorvatsku. Ale i kdybych v tom zámku byl, co bych jako policajt vyšetřoval? Vraždu, která se stala kdysi dávno, ale ututlala se? Nebo vraždu, která se stala v poslední době a o které my nic nevíme? Co když k vraždě teprve dojde? Vždyť ani nevím, jestli to psal někdo ze zámku."

„Já myslím, že správná je třetí možnost, inspektore. Kdyby se vražda stala kdysi dávno, pisatel by nepsal, že je naléhavé, aby tam přijel detektiv. Kdyby tam někoho zavraždili v posledních dnech, tak byste to věděli, jak jste správně podotkl. Proto na zámku k vraždě teprve dojde."

„Tak to bych jim tam byl platný jak mrtvému zimník," konstatoval Vyskočil sebekriticky. Nezbývalo než souhlasit. Vyskočil vážně není tip, který dokáže zabránit vraždě. Upřímně řečeno: zabránit čemukoliv.

„Ale jak si může být pisatel jistý, že bude někdo zavražděný?" nechápal vrchní inspektor.

Zasmála jsem se.

„Tady existuje spousta odpovědí. Když tedy pominu, že jde o hloupý žert. Třeba má dojít k vraždě někde úplně jinde a nám vrah napsal proto, aby mě odklidil co nejdál od místa skutečného zločinu. Mluvím o sobě, protože koho jiného byste zavolal? Jiného soukromého detektiva neznáte a navíc já jsem nejlepší.

Další možnost je, že vražda se má opravdu stát na zámku a vám napsal vrah. Možná je psychopat, nebo potřebuje publikum, anebo si to naplánoval tak perfektně, že já mám být jeho alibi. Nebo se mě chce pokusit přechytračit a dokázat si, že je lepší než nejlepší detektiv.

Vraha taky mohlo napadnout, že vraždu hodí na mě. Nebo na zámku dojde k vraždě a skutečný vrah mi připraví takové stopy, abych podezírala někoho jiného. Možností je fůra," prohlásila jsem filozoficky.

Vyskočil jen mrkal. Ani nemusel říkat, že jeho z těch možností nenapadla ani jedna.

„Možné také je, že se pisatel nějak dozvěděl, kdo má být obětí, ale nezná totožnost vraha. Nebo ví, že má někdo v plánu vraždu, ale netuší, kdo má být obětí. Nebo zná vraha i oběť, ale sám nedokáže vraždě zabránit. Třeba má pisatel strach, že on má být obětí, ale chybí mu jakékoliv důkazy, se kterými by se vydal na policii."

Vyskočil mě poslouchal s pootevřenými ústy a ani nedutal. Dopřála jsem mu čas, aby popřemýšlel o tom, co jsem mu právě nastínila.

„Z toho jsem jelen. Moje sekretářka našla na internetu nějaké informace o tom Tovačovském. On je opravdový hrabě. Jeho zámek nebo spíš zámeček leží uprostřed jezera blízko hranic s Německem. Tovačovští o nemovitost přišli po válce, kdy jim ji zabrali komunisté. Po revoluci v rámci restitucí jim pak zámek vrátili. Získal ho Petr Tovačovský, jediný žijící člen rodiny. Ještě se nám podařilo zjistit, že ze zámku udělali hotel. Ten bude otevřený během měsíce a prý sem mají jezdit hlavně boháči. Od nás a z Německa. Vezmete ten případ, Taro?"

Knihu vydalo nakladatelství Moba a seženete ji v knihkupectvích nebo na internetu