V sérii se soukromou vyšetřovatelkou Tarou je Valčík pro mrtvé sedmý příběh. Tara tentokrát vyráží do Loun, kde bude vyšetřovat několik vražd v pivovaru Hofbach,“ říká o své poslední knize Veronika, která nejen ráda píše, ale i čte. Jak tvrdí, není pro ni problém přečíst klidně dvě knížky za večer.

Řekněte, jak vzniká taková detektivka?
Nejdřív vymyslím zápletky. Potom si řeknu, kdo bude vrahem a kdo všechno bude podezřelý. Miluji vymýšlení falešných stop, abych zmátla čtenáře a oni nic nevyřešili. Poté si sednu a napíšu osnovu příběhu po jednotlivých kapitolách. Tehdy už vím, co se kdy přihodí, kde bude jaké vodítko. Potom celý příběh zkomplikuji dalšími záhadami, abych čtenářům zamotala hlavu a oni byli úplně vedle. Píšu po jednotlivých kapitolách. Jeden den, jedna kapitola. Mé detektivky jsou ve stylu Agathy Christie. Jsou to logické hádanky, takže je nemožné improvizovat a něco měnit během psaní. Osnovu a jména postav mám na nástěnce nad hlavou, abych mohla kdykoliv nahlédnout.

Veronika Černucká

Narodila se v roce 1979 v Teplicích. Po maturitě na teplickém gymnáziu vystudovala učitelství (český jazyk – společenské vědy pro SŠ) a politologii na UJEP v Ústí nad Labem. Pracovala jako novinářka, učitelka a speciální pedagog. První kniha jí vyšla v roce 2011. Sbírku detektivních povídek „Noc, kdy jsem měla zemřít“ vydalo brněnské nakladatelství Moba. Aktuální detektivní román „Valčík pro mrtvé“ je její jedenáctou vydanou knihou. Detektivní román s hlavní hrdinkou Tarou je to sedmý. Veronika Černucká žije s manželem a dětmi Martinem a Kateřinou v Oseku. Manžel Zdeněk Kunst zde pracuje jako strážník. Do rodiny patří ještě labrador Max.

Inspirujete se skutečnými příběhy?
Tak to ani náhodou, to ráda přenechám jiným. Já píšu pohádky pro dospělé, které jsou strašně zašmodrchané a doufám, že pro čtenáře neřešitelné. Inspiruji se prostředím, inspirují mě konkrétní postavy, ale všechno je fikce. Děj, místa, aktéři. Předělám si to po svém, ale je možné, že v knize poznáte místo. Detektivka „Poslední modlitba“ se odehrává ve vymyšleném Třenově a ten nápadně připomíná Osek, kde bydlím. Ve „Valčíku pro mrtvé“ jsem chtěla mít pivovar, tak jsem děj zasadila do okolí Loun a Žatce.

Co je pro vás na psaní nejtěžší?
Miluji vymýšlení zápletek a baví mě vodit čtenáře za nos. Troufám si říct, že jsem už vypilovala řemeslo, takže nemám problém hodit své myšlenky na papír. Protože jsem máma dvou malých dětí, nejtěžší je, najít si na psaní čas. Přiznám se, že na jaře, když byly zavřené školy a školky, to nešlo skoro vůbec. Denně mi stačí dvě hodinky, ale tehdy jsem je neměla. V té době jsem začala psát detektivku „Dům na konci cesty“. S tou nyní finišuji a vyjde v prvním pololetí příštího roku.

Pohled od Milešovky. Vizuál areálu skladovacích hal u Malhostic zveřejněný v rámci dokumentace na úřední desce Ústeckého kraje.
Obří haly na polích u Malhostic může investor postavit. Kraj to posvětil

Jak se zrodila vaše hlavní hrdinka, vyšetřovatelka Tara?
Hned jsem věděla, že to bude mladá ženská s pěkně proříznutou pusou. Ona si nic nenechá líbit a věčně se špičkuje s policisty. Aby mi byla ještě bližší, vypráví příběh v první osobě. Neumím si představit, že bych zcela vážně měla opěvovat nějakého vyhaslého starého policajta, co nadává na dnešní poměry. Mám ráda humor, ironii a má Tara nešetří jízlivými poznámkami. Tara je bohatá, inteligentní a je důležité, aby odhalila stopy, které vy neodhalíte. Není reálná a ani nevím, zda bych se s ní v reálu kamarádila. Když jsem vymýšlela jméno, chtěla jsem něco krátkého a originálního, co se dobře skloňuje.

Píšete romány i povídky. Co se píše lépe?
Protože jsem novinářka, připadalo mi snazší psát krátké povídky. Pravda je, že na román jsem si netroufla. Nedokázala jsem odhadnout, kolik slov bude na co potřeba, jak mám mít dlouhé kapitoly. Romány jsem začala psát, až když jsem měla natrénováno na kratších útvarech. Paradoxní je, že většina spisovatelů to má obráceně. Nyní mě víc baví romány, protože se do nich vejde víc zápletek. Povídky píšu do časopisů a také píšu recenze. Tara si zaslouží prostor, tak jí ho ráda dám. Romány mají přes 300 stránek, což je nějakých 60 tisíc slov.

Pracujete vždy na jednom románu, nebo jich máte rozpracovaných víc najednou?
Nakladatelství Moba vydává mé knihy s frekvencí jednou za rok, a to je tak akorát. Mám obavu, že kdybych psala dvě nebo tři knihy najednou, pletlo by se mi to, a jednu bych třeba nevědomky ošidila, protože bych nějaké nápady dala do jiné. Nový román začnu psát, až když je ten starý hotový, zkontrolovaný a poslaný nakladateli. Během psaní mě napadají další a další falešné stopy, takže se soustředím na ně. Psaní je úžasný koníček. Užívám si každou větu a nespěchám, abych už honem psala další knihu.

Volby na Teplicku.
Z archivu Deníku: Podívejte se, jaké bývaly volby na Teplicku

Máte malé děti. Neuvažovala jste o knihách pro děti?
Jako čtenářka i autorka miluji klasické detektivní záhady a u těch zůstanu. V psaní detektivek jsem se našla a jiný žánr mě ani neláká. Chtěla bych umět napsat horor, při kterém vám bude běhat mráz po zádech, ale já jsem cynik a v mém podání by z toho vyšla parodie. Dneska frčí romány pro ženy nebo historické romány z druhé světové války, ale já chci, aby moji čtenáři hádali, kdo je vrah a proč vraždí. Protože jsem docela drsná, nepřichází v úvahu ani detektivky pro děti. Nebojím se být v knížkách nechutná a občas mi řeknou i dospělí čtenáři, že tohle jsem už teda fakt přehnala.

Máte nějaký literární vzor? Jaké knihy vás baví?
Mým vzorem je jednoznačně Agatha Christie. Miluji její komplikované zápletky a to, jak si se čtenáři hraje jako kočka s myší. V poslední době mě začaly bavit psychologické thrillery, v nichž je hlavní postavou nějakým způsobem narušená žena. Buď pije nebo bere prášky nebo prožila trauma, a tak nikdo neví, jestli se jí dá věřit. Také mě baví perverzní detektivky psané krásným básnickým jazykem. To, co podle mě nemá žádné kouzlo, jsou krimi romány inspirované skutečnými zločiny.

Jste učitelka, novinářka a speciální pedagog. Daly vám tyto profese nějakou průpravu na psaní knih?
S trochou nadsázky řeknu, že už mě nic nepřekvapí. To, co by jiné šokovalo, mě nechává chladnou. Díky novinařině jsem se naučila psát, díky učení se nestydím mluvit na besedách nebo autogramiádách. Jako speciální pedagog jsem se zaměřovala na patologické projevy chování u dospívajících. Pracovala jsem s dospívajícími, co prošli výchovnými ústavy, spáchali zločiny, ale o tom psát nechci. Zajímám se o lidi, zajímají mě jejich příběhy, ale nemyslím, že to ze mě udělalo spisovatelku. Mé vzdělání a praxe se mi ale velmi hodí při výchově mých dětí.

Vzpomínka na Karla Gotta. Ilustrační foto
Jsou legendy, jež žijí věčně. To Karel byl. Česko žije už rok bez slavíka Gotta

Jste z Teplic, studovala jste v Ústí nad Labem a nyní žijete v Oseku. Jak k tomu došlo?
To je jednoduché. Po svatbě jsme s manželem přemýšleli, kde chceme žít. Jemu se nechtělo do velkého města, mně to bylo víceméně jedno, protože jako učitel seženete práci všude. Manžel je původně z Hrobu, ale v Oseku měl byt a našel tu práci. Takže to dopadlo tak, že jsme prodali malý byt, koupili větší a on pracuje jako strážník u městské policie. Já budu ještě rok na mateřské dovolené, píšu knihy a pracuji z domova jako publicistka. Až mi skončí mateřská, vrátím se do školství. Obě naše děti jsou osečtí rodáci. Martínek tady chodí do druhé třídy, Kačenka chodí do školky.

Jak trávíte chvíle volna?
Když mám čas, tak píšu. Čas jenom pro sebe mám dopoledne. Protože nikdo neví, jak to bude se školkami a školami, snažím se psát každé dopoledne. Píšu i recenze, články do časopisů, ale tomu neříkám práce, to je zábava. Děti nejvíc baví chodit na hřiště, ale to už přestává bavit mě, protože chtějí, abych je honila po prolézačkách a u toho vydávala strašidelné skřeky. Jsem ráda, že se syn naučil jezdit na kole, takže několikrát do týdne jezdíme do Hrobu nebo do Duchcova. Těším se na zimu, až budeme bruslit, a věřím, že letos syna ukecám, abychom zkusili lyže. Když děti večer usnou, tak čtu. Pro mě není problém přečíst klidně dvě knížky za večer.