Pyrotechnik Václav Bilický obdržel v roce 2018 ocenění od ruského ministerstva obrany. Podílel se na záchranných pracích 9. ledna 1991 v Krupce na Teplicku po výbuchu tanku v tehdejších sovětských kasárnách. Proč obdržel ocenění až loni? Tehdejší sovětská armáda navrhla Bilického na vyznamenání už v roce 1991, ale na ministerstvu vnitra mu prý řekli: „Vy byste přijal vyznamenání od okupačních vojsk?“ Co měl odpovědět? Do důchodu mu zbývalo ještě 11 let…

Výbuch tanku T-72 dnes připomíná pomník 17 vojáků, kteří při explozi zahynuli. „Vojáci vytáhli hořící tank z garáže od uskladněné munice a do poslední chvíle tank hasili. Zachránili tím mnohé životy občanů Krupky. Jejich hrdinství je nesporné, zejména nadporučíka Lvova, který se rozhodl jako správný velitel,“ vzpomíná Bilický.

K největší tragédii při odsunu sovětských vojsk z Československa došlo v 11.41 hodin. Pyrotechnik osudový výbuch slyšel, protože byl tehdy shodou okolností nedaleko. Zapnul maják a sirénu a spolu s řidičem Miroslavem Korelusem přijeli k hlavní bráně 280. gardového motostřeleckého pluku v Krupce. Strážní u brány, která byla dokořán otevřená, vůbec nereagovali a pyrotechnik s řidičem vjeli dovnitř.

VŠUDE BYL OHEŇ

„Všiml jsem si, že z parku stoupá sloup dýmu a všude hoří. Když jsme téměř narazili na tankový motor, bylo vše jasné. Vybuchl tank, respektive jeho munice. Požár způsobilo minimálně 1200 litrů rozstříklé nafty, která hořící tekla po střechách garáží, ale hořela i zem,“ popisuje Bilický. „Místem výbuchu byla nehluboká, skoro metrová jáma, ze které čněla pouze část dna tanku zatopená hořící naftou. V okolí pobíhalo několik desítek vojáků a důstojníků a pomáhali raněným,“ líčí první okamžiky po příjezdu. Když přišel k hořící jámě, viděl, že na dně tanku vyčnívá z hořící nafty několik poškozených granátů. V každém okamžiku mohlo dojít k dalšímu výbuchu.

„Někde poblíž jsem našel ženijní lopatu a povedlo se mi s její pomocí potopit granáty pod hladinu hořící nafty, aby nebyly ve styku s ohněm. Ale výbuch byl stále aktuální a měl by několikanásobně větší následky než samotný výbuch tanku. Střepiny tříštivotrhavých střel ráže 125 mm by měly ke svému rozletu volný prostor. Běžně se do země zachytí minimálně 40 % střepin, ale na pancéřové desce dna tanku by byl efekt s téměř 100% účinností a střepiny by zasáhly mnoho z desítek pobíhajících a zmatených vojáčků,“ vzpomíná Bilický. Ten ocenil rychlý příjezd českých hasičů, kteří začali hasit stékající hořící naftu z plechových střech garáží, ve kterých byla technika s municí.

„Od jednoho z hasičů jsem si vyžádal hadici, že se pokusím uhasit hořící naftu na dně tanku. Předtím jsem všechny vykázal z místa výbuchu. Bylo už skoro pozdě, ale stihl jsem to. Tlaková voda z proudnice v několika sekundách uhasila a vyplavila naftu ze zabořeného dna tanku. Velmi reálné nebezpečí výbuchu bylo zažehnáno, oddychl jsem si. Byla to jedna z nejnebezpečnějších situací v mém pyrotechnickém životě,“ zdůrazňuje Bilický.

Ani po desetiletích nezapomněl na to, že vše mohlo skončit daleko hůře. „Tragická událost mohla mít oběti i z řad našich občanů. Hořící nafta na dně tanku by stoprocentně po několika minutách způsobila přehřátí zapalovačů nebo trhaviny dělostřeleckých granátů. Následoval by výbuch s následky, které nelze stanovit,“ podotýká pyrotechnik.

VYPNUTÉ BATERIE

Bilický byl ve skupině, která zjišťovala příčiny tragédie. Druhý den ohledání se zjistilo, co bylo příčinou požáru. „Když posádka kontrolovala a zejména startovala tank, použila pro ohřev motorové části topné zařízení, takzvaný bufík. Jeho přívodní pancéřovaná hadička pro naftu byla při nálezu prodřená a perforovaná. Vytékající nafta zahořela na části textilie, což potvrzoval i jeden z vojáků, který ucítil, že tam něco doutná,“ přibližuje Bilický.

Požár nemohl být uhašen kvůli vypnutým bateriím. „V tanku je celkem 12 požárních snímačů, které dávají elektrický impulz pro ovládací zařízení. Kdyby byla zapnutá baterie a požární zařízení fungovalo, došlo by k uhašení hořící nafty v několika sekundách. Jenže nafta hořela přibližně 20 až 25 minut. Plameny zapálily prachovou náplň podkaliberní střely a způsobily její explozi. Ta poškodila přívod nafty natolik, že začala vytékat a hořet. Požár vedl k výbuchu části munice uvnitř tanku,“ vysvětluje.

Exploze v hořícím tanku T-72 byla devastující. Úlomek pancíře o váze 86 kg dolétl a zapíchl se do zahrádky téměř 150 metrů daleko. Věž tanku vážící více než 11 tun letěla vzduchem 78 metrů a dopadla na roh budovy garáží v objektu kasáren. 142 metrů letěla střelecká věžička z věže tanku a dopadla mimo kasárna za vrátnici sousedícího podniku skloporcelánky.

Věžička při letu ztratila nejen protiletadlový kulomet, který nakonec našli ohnutý v hasičské zbrojnici, ale také tělo jednoho z důstojníků, který řídil hasební zásah a stál na věžičce střelce. Dodnes jsou na věžičce patrny stopy po jeho obuvi, která se otiskla do laku. Většinu zemřelých vojáků výbuch roztrhal. „Narazil jsem na mnohé části lidských končetin,“ vzpomíná Bilický.

Když došlo k prvnímu výbuchu prachu jednoho náboje o váze 10 kilo, vojáci už tank hasili. Po výbuchu od hořícího tanku utekli. Jeden z velících důstojníků pak vylezl na tank a zjistil, že by se mohlo v hašení pokračovat. Před garážemi byla vrstva kvalitního nezamrzlého písku, proto velitel nařídil hasit stroj tímto materiálem.

Uběhlo několik minut, na velitelské věži pořád stál velící důstojník a střeleckým vstupem do tanku se sypal písek. Pak se ozval druhý výbuch. Zahynuli při něm tři nadporučíci, jeden seržant a 13 vojínů. Třetí explozi, která by smetla všechny v okolí, zabránil pyrotechnik Bilický.