V letech 1994 do 2018 stál v čele lázeňských Teplic, od roku 2000 byl senátorem, působil i v krajském zastupitelstvu, byl v čele Senátu. Zemřel náhle v pondělí 20. ledna. 16. února by mu bylo 73 let.

Takový věk si ale Jaroslav Kubera nepřipouštěl. Při jeho narozeninách vždy glosoval tím, že minimálně tři roky života ušetřil tím, že nechodí na obědy a málo spí. Jako kluk chtěl být pilot. Nevyšlo mu to. Život zasvětil politice, i když vždy říkal, že by byl dobrý i v byznyse. Největší dluh vždy cítil vůči svým blízkým. Ale role penzisty krmícího v Zámecké zahradě kachny ho nikdy nelákala.

V Deníku s ním během jeho životní kariéry vyšla řada rozhovorů, ať už politicky zaměřených nebo na odlehčená témata. Z odpovědí, které máme v redakční archivu, jsme jich pár vybrali a sestavili z nich poslední rozhovor s Jaroslavem Kuberou. Otázky i odpovědi byly záměrně ponechány v čase, kdy byly položeny.

Začneme u kouření, protože vás každý zná především jako velkého příznivce nikotinu. Kdy jste vlastně začal kouřit? Bylo to tajně na záchodě ve škole?
Kdepak, až teprve někdy ve dvaceti letech jsem si koupil první krabičku a celou vykouřil. Musel jsem ten deficit ze základky rychle dohnat. Kamarádi kouřili už v šesté třídě právě tajně na záchodě, já ale tehdy ještě nechtěl. Nic mi to neříkalo.

Ani jste to jako kluk nezkusil?
Ale to asi jo. Měli jsme jinou zábavu. Kouřili jsme bolševník. Udělané fajfky, do toho suchou trávu a to jsme hulili. A pak, že je bolševník jedovatej, pěkný prdlajs.

Vadí vaší tolerantní manželce, že kouříte?
Snažila se mě to odnaučit, ale časem rezignovala. Vždycky jí to vadilo a vždy bude, protože to podle ní smrdí. Což je ovšem věc názoru. Mně zase nevoní její sušené kytky, co máme doma. Takže se vzájemně tolerujeme.

Je ještě něco jiného, co vám doma vytýká?
Trochu to, že nejsem až tak pořádný. Ona je totiž ten typ, že se bojíte jít ráno na záchod, aby vám nestihla ustlat mezitím postel, než se vrátíte. Když mám rozečtené noviny a na chvilku je odložím, abych třeba zvedl telefon, už je nenajdu tam, kde jsem je položil. Jsou pečlivě srovnané a uklizené na svém místě.

Když už jsme zmínili vaše dětství. Jaký byl Jaroslav Kubera dítě? Zlobivé, hodné…
Už jako malý kluk jsem byl vášnivý čtenář. Já strašně rád četl. Chodil jsem si číst v lese na posed, kde byl klid. Ale jinak jsem si hrál s tím, s čím holky. V domě, kde jsme bydleli, totiž byla samá děvčata, takže jsem si s nimi hrál klidně i s panenkami. Taky kvůli tomu třeba neumím hrát fotbal.

To chcete říci, že jste nikdy nedělal typické klukovské lumpárny?
Ale jo, s těmi děvčaty to říkám nadneseně. S kamarády jsme dělali spoustu lumpáren. A to hlavně o prázdninách. Třeba v Dubí, kde jsme kdysi bydleli, zůstala po válce spousta věcí, zbraně, munice, poničený transportér, což pro nás bylo velké lákadlo. Rozebírali jsme náboje, z prachu udělali nálož a vyhodili náhon u staré pily. A taky jsme tehdy prakem vystříleli několik oken v kostele, k čemuž jsme se nikdy faráři nepřiznali. Maminka mi říkávala ty rosteš pro šibenici.

Nicméně to, že jste si hrál často i s dívkami, vás muselo poznamenat v tom, že umíte dobře ruční práce, že?
Tak to zrovna ne. Ale vařit a péct umím dobře, jen na to nemám čas. Jinak si myslím, že jsem docela manuálně zručný a doma si spravím všechno sám. Největší problém není něco opravit, ale dostat se do toho. Třeba mikrovlnku jsem celou rozebral a opravil jsem ji. Jsem fakt velký kutil. Mám na to vychytávky. Třeba na zarezlé šrouby funguje perfektně pokapat je brzdovou kapalinou.

Jaký jste byl žák?
No měl jsem trojku z chování, ale jinak samé jedničky. Ve škole na mě byli hodní, tolerovali mi i to, že jsem jedl rohlíky při vyučování, Zůstalo mi to dodnes, miluju rohlíky, hlavně když jsou měkké. Ale tehdy budili učitelé respekt. Dneska rodiče, když udělá jejich dítě nějaký průšvih, jdou ještě vynadat učiteli. My jsme dělali lumpárny, ale byly to spíš takové recese, nebylo to ve zlém. Třeba si jeden z žáků vlezl do skříně, jestli tam vydrží celou hodinu. Nebo jsme kradli třešně. Hlídač sadu nás nachytal a šel žalovat rodičům. Výprask, který následoval, nebyl za to, že jsme šli na ty třešně, ale že jsme se přitom nechali chytit.

Pojďme k politice, ve které stoupáte výš a výš. Troufl byste si někdy i na prezidentské volby?
Vzhledem k věku na to nemám ambice. Rodině jsem navíc slíbil, že jí zbylé roky budu věnovat. Pětadvacet let jsem na ně úplně kašlal, podle mé ženy jsem se choval k cizím lidem lépe než k vlastním.

Váš život, to jsou především Teplice. Někteří lidé vás tady ale označují jako žábu na prameni. Prý jste až příliš velký šetřílek. Jak to děláte, že Teplice nejsou zadlužené?
Celé tajemství je skryté ve výdajích. Neskáčeme na každou módní vlnu typu: kupte si rychle elektromobil, protože je to velký hit, udělejte rychle smart cities a tak dále. Ve skutečnosti je to všechno byznys pro firmy, které to prosazují. Udělat parkoviště na kraji města, to si může vymyslet a udělat Praha, ale pro Teplice, které se dají přejít za 35 minut, to nemá vůbec žádný význam. Podléháme jako lidé také tomu, jak moderní je zaplatit telefon, ale už nevíme, že tam někde vzadu je někdo, kdo shromažďuje všechna data a zjišťuje, jaké jsou naše zvyky, co kupujeme, a snaží se tak z nás dostat nějaké peníze. Nové technologie zkrátka vždycky začínají na vysokých cenách, a za nějakou dobu zlevňují. Tím my se řídíme a vždy bedlivě vyčkáváme.

Opozice vás napadá, že nechcete využívat dotace jako jiná města. Jaký je váš vztah k dotacím a půjčkám?
Chce to rozvahu. Ono je hezké udělat něco za cizí peníze, to ale nejsou peníze od pánaboha ze vzduchu. Je nádherné, když si jisté město koupí za dotace najednou 26 trolejbusů. Je to dobrý kšeft pro výrobce. Dobře to vypadá, obyvatelé jsou nadšení a radnici chválí. Akorát já se ptám, co bude město dělat, až mu ty trolejbusy najednou stářím odejdou a žádné dotace z EU už nebudou? Z čeho nakoupí těch nových 26, aby mohly jezdit dál? My jsme zvolili jinou cestu, a byli jsme poučeni kauzou ROP. Postupně například obnovujeme vozový park MHD, z prostého důvodu. Velmi často se stává, že manželé jsou spolu 20 let a najednou jim po 20 letech odejde společně 5 spotřebičů. Tomu se chceme vyhnout.

Vraťme se ještě ke kouření. Proč tak bojujete proti nikoterorismu? Přijde vám v hospodách nařízení hodně přísné?
Podívejte se, s kuřáky to je stejné, jako třeba s vodáky. Těm se teď zakazuje pít na vodě, když jedou v gumovém člunu, i jedno pivo a hrozí za to velké pokuty. A v parlamentu o tom dokáží debatovat i 4 hodiny. Takže to vůbec není o kouření nebo pití, takovéto zákazy. To je pouze o té buzeraci a hrozbách, co za to. Taky mám proto v hlavě nový zákon o zákazu zákazu. Přece to, co se dá vyřešit úplně jinak, než zákazem, se nemusí v zákoně řešit právě zákazem a hrozbou velkých pokut. Je to pak nevymahatelné a lidé tím ztrácejí respekt k zákonům obecně.

Jaký zákon na ochranu nekuřáků by tedy byl podle vás rozumný?
Jediné rozumné řešení je oddělit. Udělat kuřácké a nekuřácké restaurace a kavárny. Ať si člověk vybere sám, kam chce jít. Navíc, občanský zákoník v tomto hovoří v jednom paragrafu zcela jasně: Každý má právo žít podle svého.

Když už jste zmínil to rozdělení restaurací na kuřácké a nekuřácké… Kam byste šel s manželkou na večeři. Kdo by měl to hlavní slovo výběru? Kuřácká, nekuřácká?
Moje žena je ke mně tak milá a tolerantní, že se mnou vždycky chodí do těch kuřáckých. Ale vymetat restaurace není rozhodně moje hobby. Navíc na to nemám ani čas.

Mimochodem bylo zajímavé, že na rozdíl od zjemnění protikuřáckého zákona, které u poslanců narazilo, povolení alkoholu pro cyklisty prošlo jako po másle. Čím si to vysvětlujete?
Češi pijí první ligu, to je o nás známo, tak asi proto. Nicméně já budu nadále prosazovat stejných 0,5 procenta alkoholu i pro automobilisty. Nepřipouštím si totiž, že jsme horší národ než Rakušané nebo Němci. Na jedné straně máme nedostatek pokory, na druhé sebevědomí. Přitom bych dal život za to, že jsme jeden z nejšikovnějších národů na světě. Paradoxně je to díky totalitě, kdy jsme se naučili po domácku vyrábět skoro všechno. U nás i špičkový houslista staví vlastnoručně rodinný domek.

Jaroslav Kubera
• Narodil se v roce 1947 v Lounech. Zemřel náhle v pondělí 20. ledna 2020. 16. února by mu bylo 73 let.
• V letech 1990 až 1994 působil jako tajemník městského úřadu v Teplicích, kde od roku 1994 vykonával pozici starosty, později primátora. Působil také v krajském zastupitelstvu. V roce 2000 byl zvolen senátorem za volební obvod Teplice a stal se předsedou Senátu PČR.
• Měl mnoho zájmů. Patřil k nim kromě práce především sport, hlavně lyžování a tenis, literatura a také zahrádka. Nejdůležitější ale pro něho byla vždy rodina, manželka Věra, jejich dvě dcery a dvě vnoučata.