Narodila se dne 16. 5. 1932 v Oldřichově u Duchcova, kde její otec působil jako mladý četnický strážmistr. Po celý život ji doprovázely vzpomínky na nejranější severočeské dětství, které její manžel Václav Daněk vložil do jedné ze svých básní: „Dvě kladívka jsou na domě kde jsem se narodila / tady mě táta hodil do vody jak štěně když mi bylo pět / můj oprám dodnes neztratil svou barvu vybraného nebe Krušnohoří…“ (Svět jsou dva, 1982)

Po okupaci pohraničí odešli do Poděbrad, kde se otec okamžitě zapojil do protifašistického odboje; jako spolehlivou a bystrou cyklistickou spojku využíval i svou dceru. Po osvobození byl přeložen do Cvikova na Českolipsku, odkud Ludmila Dušková dojížděla na gymnázium v České Lípě. Maturovala roku 1948 na českolipském gymnáziu a za maturitní předmět si dobrovolně zvolila matematiku, aby se „pomstila“ ruštině.

Na filosofickou fakultu University Karlovy byla přijata díky vynikajícímu prospěchu doslova v hodině dvanácté. Otec byl totiž za své politické názory bez ohledu na zásluhy v odboji propuštěn ze SNB a nadále se živil jako štěrkař na krkonošských silnicích.

Přesto již v 50. letech spojila svůj život s ruskou literaturou a od klasiků jako byl Leonid Andrejev záhy přešla k nekonformním ruským autorům. Jako redaktorka revue „Světová literatura“ se v 60. letech prostřednictvím švýcarského emigrantského časopisu Grani zkontaktovala s mladými ruskými autory Aksjonovem, Kazakovem, Vladimovem, Levitanským, Vozněsenským i Jevtušenkem, jejichž díla postupně zpřístupňovala i českým čtenářům. V období normalizace se vrátila ke klasikům a překládala i emigranty, kterým již bylo odpuštěno, jako např. Osipa Mandelštama. Ze všech nejvíce si oblíbila Vladimira Nabokova a samozřejmě Alexandra Solženicyna, k němuž se vrátila v 90. letech – před několika lety opět triumfovala s překladem jeho rozměrné trilogie.

Svůj vztah popsala Ludmila Dušková těmito slovy: „Ruská literatura je pro mě nejkonfliktnější; žádná jiná neměla takovou sílu opozice a bolesti. Nejen v sovětské éře, ale již v 18. a 19. století se nejkvalitnější literatura vytvářena za strašného odporu vůči režimu.

Trvalo to až do konce 20. století a trápí je to dodnes…“ Vedle časopiseckých statí a rozhlasových pořadů celkem zpřístupnila českému čtenáři 72 knižních titulů a za své celoživotní překladatelské dílo byla v květnu tohoto roku navržena na udělení Státní ceny. Málokterá nominace vychází ze zásluh tak vynikajících a zřetelných…

(Pavel Koukal)