„Chytnu tu ruku, prsty strčím do rány, zníž krev stříká, a držím. Jak to pak zavážu, je úplně jedno. Důležité je pevně držet, abych zamezila odtoku krve, zvednout končetinu do výšky, aby se méně prokrvovala a pacienta hned posadit,“ zdůrazňuje Alexandra Svobodová, vedoucí Českého červeného kříže vTeplicích. Když totiž zraněného ošetřujeme ve stoje, může se stát, že omdlí a zatímco se staráme oruku, on si další těžký úraz způsobí nahlavě.

To je první pomoc. Voláme 155a teprve potom řešíme obvazy, případně itlakové a čekáme na příjezd sanitky. „Pokud jsou fáče prosáklé krví, dvě první spodní vrstvy se nikdy nesundávají. Na povrchu rány už se krev sráží a odtržením bychom jí umožnily, aby znovu začala stříkat,“ připomíná Alexandra.

Ona a její kolegyně Petra Kačínová nám pomáhaly při testu Tepličanů, zda vůbec a jak dalece jsou schopni poskytnout zraněnému první pomoc. Figurantkou nám byla redakční kolegyně Jana, která si „jako“ podřezala žíly na levé ruce. Co jiného mohlo třiadvacetiletou dívku vést ktakovému kroku, než nešťastná láska. Ajak se ukázalo vzápětí, ten chlap by za to byl opravdu nestál. Neboť Janin život visel pouze na dvou zdeseti námi oslovených dobrovolníků.

První pomoc od školy

„Díky projektu Stop úrazu přednášíme už vprvních třídách. Dětem vykládáme, jak úrazu předejít, ale když už se stane, co dělat a jak kamaráda ošetřit. Špatně se to vysvětluje, protože ti mrňousové neví, co je to puls a tlak, ale musíme to opsat tak, aby nám porozuměli,“ říká Svobodová. Ve třetí třídě se už děti učí podat první pomoc a vkvětnu své znalosti prověřují vsoutěži Hlídek mladých zdravotníků. Tam je zastoupen I. iII. stupeň základních škol a do hry jsou zapojeni namaskovaní figuranti srůznými typy zranění. První pomoc je součástí výuky na středních školách, vautoškolách ivkurzech Českého červeného kříže. Jak Svobodová správně předpokládá, lidé by měli mít zásady první pomoci tak zažité, že by pro ně srážka srealitou neměla představovat žádný problém.

Opak je pravdou

Pobledlou Janu srukou zakrvavenou jsme postavili poblíž lavičky na Benešově náměstí a začali se rozhlížet po vhodných zachráncích. Sedmnáctiletá Andy by si první pomoc měla ještě pamatovat ze školy. Ale na krvácející ránu se raději ani nepodívá. To její starší sestra Martina je srdnatější. Jenže… Že by svými prsty utěsnila krev stříkající zrány, otom nemůže být řeč. „Ježíš, to je jako živý,“ otřásá se mladá žena. „No, nevím, co bych dělala. Asi bych to musela něčím zavázat. Aasi bych vás posadila, aby se vám neudělalo zle,“ přemýšlí. Upozorňuji, že krev stále stříká. Jana bledne víc a víc. „Asi se za chvilku zhroutím,“ nahrává mi. „Radši ne! Nechtějte to po mě,“ odmítá Martina, popadne synka za ruku a rychle odchází.

Celou scénu sleduje starší dáma, která si zřejmě ví rady: „Vprvní řadě bych tu ruku podvázala a ránu stáhla, aby to tak moc nekrvácelo. Třeba šátkem, co mám na krku, nebo kapesníkem. Aposadila bych vás, abyste neomdlela,“ říká Hana Pátková. Janě se do tváří vrací barva, ale obávám se, že předčasně.

Kolem přechází kamarád Jiří Malina, hráč Severočeské filharmonie Teplice. „Ne, ne, ne,“ volá na nás. „Já mám na to kurz, ale nemůžu se na krev ani podívat.“ Arychle mizí. Jana nenápadně zmáčkne píst stříkačky, kterou má ukrytou vrukávu a hadičkou přivede do rány novou „krev.“ Partička výrostků opodál se polohlasně dohaduje, co by, kdyby: „Vzal bych pásek a prostě bych jí to pod tou ránou podvázal. Azavolal bych záchranku,“ říká MichalHolub.

Konec dobrý všechno dobré

Naštěstí pro naši sebevražedkyni jde kolem František Pokorný, mistr kominík a zachránce par excellence. „Podřezala si žíly kvůli chlapovi? Tak dobře jí tak,“ směje se sympatický chlapík a vysype zrukávu: „Vzal bych kapesník, zavázal bych tu trhlinu, zavázal bych to dalším kapesníkem nad ránou, zdvihl bych jí ruku nahoru a nechal bych ji sednout.“ Neopomene však dodat, že kdyby ta krev byla skutečná, asi by ho na místě trefil šlak.